Words

pondělí 26. ledna 2015

I read it #3

Sedim na starém dřevěném houpacím křesle, které při každém pohybu vydává prapodivné zvuky. KrrRr. Mám otevřenou knihu a osvětluji si svíčkou, abych lépe viděla. Padám níže do propasti děje. Slova mne stále vice pohlcují. Dokud nejsem v knize ponořená natolik, že nemůžu dýchat. Topím se ve větách, slovech i písmenech. Nedýchám.

Další informace »

neděle 11. ledna 2015

Zvedni hlavu! #2

Zapomeň na to, že něco nejde.
Je to jenom v tobě a bolest vždycky přejde.

Zapomeň na to, že nejsi krásná.
Každá dívka je něčím vzácná.

Zapomeň na to, že někdo je lepší.
Nikdo není a nejlepší seš ty.

Zapomeň na to, že nejsi šťastný.
Štěstí přijde samo a každý máme vlastni.

Vím, zapomenout je těžký,
Ale říkal snad někdo, že to je zadarmo?

PS: včera jsem absolvovala nákupy, co nejdřív přidám článek. Taky mi konečně přišla voňavka, tak očekávejte nějakou tu recenzi.

Mějte se krásně!

neděle 4. ledna 2015

Mlčím, ale křičím #1

Jmenuji se Claudia White. Můj příběh vás možná dovede k lítosti nade mnou, ale musím vám říci, že nelituji jediné sekundy v mém životě. Protože po každé bolesti přichází jisté osvícení, uvědomění si chyb. Původem pocházím z Ameriky. Narodila jsem se v Denveru, hlavní městě státu Colorado. Jakožto chudá rodina jsme bydleli v činžáku v 11. patře. Pronájem byl nízký z jediného důvodu, činžák patřil mezi starší a neměl výtah. To mělo své výhody i nevýhody. Denně to zabralo dost času, ale zase jsme se skoro vůbec nesetkávali se zloději. Ti radši vykrádali nižší patra. Taky když se tatínek vracel někdy opilý z hospody, většinou přespal ve sklepě, protože by ty shody asi nevyšel. To byla jediná záchrana před jeho agresivitou, když se opil. 

Číst dále..