Mlčím, ale křičím #1

Jmenuji se Claudia White. Můj příběh vás možná dovede k lítosti nade mnou, ale musím vám říci, že nelituji jediné sekundy v mém životě. Protože po každé bolesti přichází jisté osvícení, uvědomění si chyb. Původem pocházím z Ameriky. Narodila jsem se v Denveru, hlavní městě státu Colorado. Jakožto chudá rodina jsme bydleli v činžáku v 11. patře. Pronájem byl nízký z jediného důvodu, činžák patřil mezi starší a neměl výtah. To mělo své výhody i nevýhody. Denně to zabralo dost času, ale zase jsme se skoro vůbec nesetkávali se zloději. Ti radši vykrádali nižší patra. Taky když se tatínek vracel někdy opilý z hospody, většinou přespal ve sklepě, protože by ty shody asi nevyšel. To byla jediná záchrana před jeho agresivitou, když se opil. 

Maminka pracovala jako prodavačka v supermarketu. S jejím nízkým platem jsme museli vyžít celá rodina. Pořád mi kladla na srdce, ať dobře studuji. Nechtěla, abych skončila jako ona. Ale učení jsme prostě nesnášela. Nejradši jsem tancovala. BALET. To byla moje láska. Moc dobře si vybavuji první hodinu. Jak jsem tam přišla a obdivovala ty dívky, které zvládaly sotva základy. Strašně mě to uchvátilo. Když jsem mohla tančit, mohla jsem utéct od reality. Reality, kde mě i mojí maminku otec mlátil a ubližoval nám. Otec balet neměl rád. A u toho asi především vznikla moje nenávist k němu. Nepodporoval to, co jsem milovala a to mě ničilo. Maminka byla naopak ráda, že dělám něco, co mě baví. Sama ovšem svůj život psychicky nezvládala. Vdala se za muže, který ji ubližoval fyzicky i psychicky. Uvnitř věděla, že ho má opustit, ale nemohla. Kvůli lásce. Když se na to zpětně podívám, tak tohle je jediná věc, kterou ji vyčítám.

Asi ve 12 letech jsem přišla po hodině baletu domu. Otevřela jsem dveře od bytu. Ticho. Šla jsem do obýváku. Tam jsem viděla zbitou maminku ležet v rohu na podlaze. Byla rozklepaná. Nevydala ze sebe ani hlásku. Jediné, co mi řekla bylo, ať se na tatínka nezlobím, že za to nemůže. Byla zaslepená láskou a nedokázala si přiznat, že osoba, kterou miluje, je zlá.

V mých 15 mě otec poprvé hodně zbil. Hádala jsem se s ním. Kvůli němu jsem nemohla na svoji vysněnou školu. Na taneční baletní školu. Kvůli jeho věčným útratám za alkohol na ní nezbyly peníze. Musela jsem jít na gympl. To s mojí nenávistí k učení nedávalo žádný smysl.

Naposledy, co se mě můj otec dotknul bylo v mých 19 letech. přišla jsem domu. Maminka byla opět zbitá, jako v tu dobu skoro každý den. Ale tehdy to bylo jiné. Otec tam byl taky. V ruce držel dopis. Dopis o tom, že mě přijali na VBŠ (Vysokou Baletní Školu). Otec byl strašlivě naštvaný. S páskem v ruce se ke mně hnal a chtěl mě zbít. Jelikož jsem byla malá vyhublá baletka, nemohla jsem se bránit. A tak jsem ho nechala do sebe tlouct. Už jsem to ani nevnímala. Utrpěla jsem strašný šok. Takhle mě nikdy nezmlátil. Po téhle obrovké scéně jsem se prostě zvedla a odešla. Nikdy se nevrátila ani nerozloučila. Nemohla. Nemohla jsem mluvit. Od svých 19 let jsem totiž už nikdy nepromluvila.

Ale po každém utrpení přijde světlo. A proto stojí za to žít. V každém příběhu je jiskra, kousek naděje...

Jmenuji se Claudia White. A toto byl můj příběh.