I read it

Sedim na starém dřevěném houpacím křesle, které při každém pohybu vydává prapodivné zvuky. KrrRr. Mám otevřenou knihu a osvětluji si svíčkou, abych lépe viděla. Padám níže do propasti děje. Slova mne stále vice pohlcují. Dokud nejsem v knize ponořená natolik, že nemůžu dýchat. Topím se ve větách, slovech i písmenech. Nedýchám.

A pak to přijde. Každý to říká. Světlo. Ale, kdo to říká lže. Není to žádné světlo, ale naděje. Je to život sám. A vy ho ztrácíte i přes to, že je na dosah ruky. Můžete řvát, brečet , smát se sebe víc nahlas, ale je to zbytečné. Jste tam sám . Jen vy a váš utíkající život, který se nikdy nevrátí. Teprve tehdy vám dojde, co všechno jste za svůj pobyt na zemi udělal špatně a co jste ještě vykonat mohl. Ale to už je stejně jedno. Naděje se neobrátí a světlo se nikdy nedotkne znovu vaší pokožky. Nikdy. Zjistite , že přiběhy ,co se píšou je jediné, co vám nyní dodává naději. Protože všechno má nějaký konec. A tohle konec není. Ne! Pátráte ve vzpomínkách a snažíte se najít to jediné. To slovo. To co vrátí vašemu srdci tep. Hledejte dál. Nikdo není mrtvý!